KLEŤSKÝ ZVÍŘETNÍK XV.

Taky nic nestíháte? Já letos nestíhám ani Zvířetník. Advent pryč, Vánoce pryč a Zvířetník nikde. Napadlo mne zamyslet se, jak to vlastně mají (naše) zvířátka? Říkají snad veverky: "To mám ale hoňku s těma ořechama. Mám dřív louskat šišky nebo nosit vlašáky z hvězdárny do skrýší? Či budou dodávat furt další a další?" Nebo mrmlají: "Uf, zaspala jsem, nestačila učesat kožíšek a už abych hopkala do práce..." A kuňák, že by říkal: "To je hodin. Ještě potřebuju ulovit 3 myši. A co švestky? Ty hvězdáři dneska nejdou a nejdou." Těžko říct. Co si myslíte?

Veverky sice nemají žádné šéfy, nadšéfy, kontroly a audity. Nedostávají žádné vyhlášky, směrnice, limity a podmínky bezpečného provozu. Ovšem na druhou stranu jejich dozorem a kontrolou je sám život v přírodě. Nenasbíráš, nemáš. Nepostavíš solidní pelíšek, táhne ti v noci do kožichu. Nerozčešeš ocásek, nedá se s ním kormidlovat a nabiješ si čumáček.

Ápropó veverky. Vidíme je čím dál míň. Současná generace totiž skoro nechodí zásobit se na okno. Obsadila však příjezd k hvězdárně a ze smrků před vraty sleduje naše příchody, odchody i provoz vozového parku. Občas nám přitom sype za krk šupiny z právě loupaných šišek. Máme je místo vrátnice. Čipové karty (zatím) nevyžadují. Píp:-) My zase čteme jejich stopičky (pokud je sníh).

Zato kuňáci (kuna skalní - Martes foina) nejenže pravidelně chodí "do cukrárny", ale dokonce se letos příkladně rozmnožili.

Hvězdná cukrárna otevírá při občanském soumraku. Na jídelníčku nabízí sušené švestky, vlašská či lísková jádra, plátky jablek a sem tam nějaký ten piškot. Někteří z hostí piškoty neradi, jiným zas nejedou ořechy. Švestky mají úspěch vždy. Jablka nejraději bio.

Nevím jak vy, ale já u kuňáku (narozdíl od veverek třeba) neumím rozpoznat samečky od samiček. Příslušná místa mají cudně zahalená kožíškem a velikost těla není jednoznačně relevantí. Jedině u kojících matek ocumlaných od kuňat jsou znaky zřetelně viditelné. Tak k nám letos chodil kuňák, chodil a chodil, až se v létě ukázalo, že je to kuňáková:-)

Ponejprv bylo znát, že někde krmí kuňátka mlíčkem. Až posléze přivedla hned dva kuňáčky až k prahu "cukrárny". Nejprve se kuňata bála. Pouze vyvaleně jukala z keře, kamže to maminka leze a skáče. Poté si troufla vylézt po kmínku až do úrovně parapetu. Pak je matička začala lákat, aby přeskočila za ní. Ona totiž zvířátka ledacos neumí tak nějak "od přírody", ale jejich chlupaté matičky je to (někdy dosti pracně) učí. A nastaly rodinné kuňáčí obtíže. Jedno dítko se bálo a druhé se sice bálo méně, ale zase mu to nešlo. Naštěstí výsledně se kuňata balanc a šplh po větvích i skok na okno naučila bez ztráty kytičky.

Než jsme se vrátili z třítýdenní srpnové mezinárodní konference, kuňata se vytrénovala, oprskla a zdrzla. Skákala jedno přes druhé, ještě raději přes maminku, vlála ze šeříku za jednu tlapku skoro jak veverky či pořádala sprinty po smrkových větvích.

V průběhu podzimu pak nastala další fáze - stěhování odrostlých kuních potomků z matčina teritoria. Jak bývá občas i u lidí, nešlo to jednoduše. Mladým kuňákům se z mamahotelu, natož z mamahotelu spojeného s exkurzemi do "hvězdářské cukrárny" nikterak nechtělo. Nakonec se větší a výbojnější potomek definitivně odstěhoval a druhý(á), o něco menší, ještě semtam matku kuňákovou následoval. Ani přitom neprovokoval a nezlobil, takže byl(a) docela dlouho tolerován.

Teď jsem jen zvědavá, zda až(?) konečně začne mrznout, vloudí se dospívající kuní mládež do cukrárny na čas zpátky. V silnějších mrazech bývalo dočasné přidružení kuňáčího příbuzenstva k potravinovému zdroji "majitele území" chvályhodným zvykem. Tak uvidíme...

Foto (c) 2015 Jana Tichá, Miloš Tichý