Královský stolec aneb Königstuhl

Jana Tichá - 7. 8. 2004

Bylo, nebylo, ze devaterými horami, za devaterými lesy, na kopci nad řekou Neckar...tak v téhle pohádce jménem Königstuhl nad Heidelbergem byla na konci 19.století odstartována "první planetková revoluce". V roce 1891 tu Maximillian Franz Joseph Cornelius Wolf nalezl první planetku nikoliv už při nepředstavitelně piplavém prohlížení hvězdných polí vizuálně, ale na fotografické desce.

Jak napsal například R.L. Waterfield v knize "Sto let astronomie", přeložené u nás O. Seydlem: "Malá planeta se nerozpozná pouhým pozorováním, neboť její zjev je nerozeznatelný od zjevu stálice: musí se pozorovati aspoň hodinu, protože jen její pohyb mezi stálicemi aspoň za takovou dobu prozradí její pravou povahu. Fotografická deska má oproti visuálnímu pozorování velikou výhodu, že samočinně zaznamenává pohyby členů sluneční soustavy. Během expozice trvající asi půl hodiny změní místo znatelně mezi stálicemi největší počet těchto těles. Kdežto stálice se objeví na fotografii jako bod, planetoida nebo kometa prozradí svou přítomnost tím, že zaznamená na desce skutečnou "dráhu". Od té doby, kdy Wolf a Barnard poprvé užili této methody, bylo velmi mnoho těles tohoto druhu objeveno fotografováním; pokud jde o malé planety, nebude dnes nikdo pohlížeti na to, aby po nich pátral jinak než fotograficky".

kopule Bruce teleskopu (foto Jana Tichá)

Prvním fotografickým objevem nejen v Heidelbergu, ale vůbec na světě, je planetka (323) Brucia, objevená 22.prosince 1891. Její jméno má připomínat slečnu Catherine W. Bruce, Američanku, kterážto poskytla prof. Wolfovi prostředky na pořízení dalekohledu používaného pak právě na fotografické hledání planetek a snímky mlhovin. Jedná se o fotografický refraktor o průměru objektivu 40cm a ohniskové délce 200 cm s velkým zorným polem 6 x 8 stupňů. Právě toto veliké zorné pole bylo vynikající pro hledání planetek. Pomocný vizuální refraktor má průměr 25 cm a ohniskovou délku 400 cm.

Bruce teleskop (foto Landessternwarte Heidelberg)

Fotografické hledání planetek vedlo k prudkému nárůstu počtu nově objevených těles. Zatímco za čistě vizuální období od objevu první planetky Ceres v roce 1801 do roku 1886 přibylo do katalogu číslovaných planetek 256 těles, za další období kdy fotografie začala v objevování převládat (1886-1925) se tento počet zečtyřnásobil na 1024 těles. Nárůst objevů vyvolaný fotografickým hledáním planetek vyvolal potřebu zabývat se důkladněji následnými pozorováními pro přesné výpočty jejich drah a vypracování systému pro jejich katalogizaci včetně zavedení předběžných označení pro objevy s dosud nedostatečně přesně určenou dráhou. Předběžná označení dnešního typu (rok objevu a písmenné označení kódující pořadí objevu v daném roce, např. 1932 HA) začali astronomové používat od roku 1925. Fotografická éra vydržela lovcům planetek necelých sto let. V osmdesátých letech dvacátého století odstartoval arizonský Spacewatch s CCD technologií "druhou planetkovou revoluci".

Celkem bylo od roku 1891 do roku 1959 na hvězdárně Heidelberg-Königstuhl objeveno 821 planetek. Z nich 228 připadá na Maximilliana Wolfa, dalších 395 pak na jeho následovníka Karla Reinmutha. K dalším známějším objevitelům patřil Wolfův asistent August Kopff. Většina z objevených těles patří pochopitelně typické planetky hlavního pásu. Mezi heidelberskými úlovky jsou však i tak vzácné kousky jako vůbec první známý Trójan čili planetka v libračním bodě L4 soustavy Slunce-Jupiter (588) Achilles z roku 1906 i první Trojan v libračním bodě L5 (617) Patroclus ze stejného roku, blízkozemní planetka křížící dráhu Země typu Apollo z roku 1932 (1862) Apollo, po níž se tato kategorie planetek jmenuje, blízkozemní asteroid (887) Alinda z roku 1918 či další velmi známý blízkozemní asteroid (69230) Hermes, nalezený Reinmuthem roku 1937, léta ztracený a znovuobjevený až v roce 2003 v rámci amerického hledacího projektu LONEOS. K heidelberským objevům patří též planetka (5535) Annefrank pozorovaná z kosmické sondy STARDUST.

foto Jana Tichá

Hledání planetek skončilo v Heidelberku v roce 1959. Fotografické prvenství po něm převzal sovětský Krym a následně hledací projekty na kalifornském Mt. Palomaru. S výše uvedeným počtem 821 planetek se spolehlivě určenou dráhou je Heidelberg-Königstuhl na čtrnáctém místě v absolutním pořadí nejúspěšnějších světových planetkových observatoří. Krym už ovšem od roku 1992 také nepracuje a tak z profesionálních observatoří věnujících se objevům planetek drží prapor evropského kontinentu (jiho)česká Kleť, ve statistice těsně následující Heidelberg na patnáctém místě (už pár let ovšem se CCD technikou). Čas od času k heidelberskému kontu v katalozích planetek přibude nějaké další dlouho ztracené a znovunalezené těleso.

foto Jana Tichá

Na dnešní Landessternwarte Heidelberg na Königstuhlu, se, pokud se mi podařilo zjistit už nikdo planetkám nevěnuje a z tohoto pohledu působí jako krásný památník. Na Heidelberg jako takový však nazapomínejme. Je tam několik dalších institucí, jehož pracovníci se astronomickému výzkumu úspěšně věnují (Universtity of Heidelberg, Max-Planck Institut, ARI aj.).