KLEŤSKÝ ZVIŘETNÍK VII.

Astronomické observatoře na vrcholcích hor jsou pozoruhodným sepětím přírody a moderní vědy a techniky. Sledování a ochrana přírodního prostředí v okolí horských observatoří proto není nic neobvyklého. Kromě nás na Kleti to dělá též obří Evropská jižní observatoř (ESO) v chilských Andách :-) Letos ESO publikovala výsledky průzkumu a ochrany přírodního dědictví pod názvem "Close to the Sky - Biological heritage in the ALMA area" čili "Blízko k nebi" aneb biologické dědictví v oblasti, kde se buduje síť radioteleskopů ALMA.

My sice nejsme obklopeni pumami, andskými liškami, viskačami, vikuňami, činčilami, Darwinovými velkouchými myšmi či vzácnými ještěrkami Fabiani, ale zase vám můžeme nabídnout aktuální zprávu o kleťské zvířeně.

Na Kleti nemáme Darvinovy velkouché (nebo "listouché") myši, ale jinak, co se myší týče, jsme jimi zásobeni dostatečně. Většina "myší", které nás obklopují nejsou malé myšky domácí, ale o něco větší a zdatnější myšice lesní a křovinné. Myšice je v podstatě hezké zvířátko s jiskrnými korálkovými černými očky, hebkým hustým kožíškem, sněhobílým bříškem (nechápu jak to dělá, když leze do myší díry), velkýma ušima a šikovnýma tlapičkama. Bydlet s ní ale opravdu nechci. Všechno ohryže a ješte u toho dělá strašný kravál, neuvěřitelný na tak malé zvíře. Jenom spojenými silami našimi a kuními ubráníme vlastní bydlení, jídlo, kabely i počítače. Myšice se ovšem také zdokonalují. Po zacpání myších děr se naučily šplhat po větvích na okno. Když jsme jim opakovaně ořezali keř, přecvičily se na myšo-veverky a na okno skáčou. Půl metru žádný problém. Balancují na nejtenčích větvičkách a tak čekám kdy mi z vršku keře začnou padat za krk.

Kromě létajících myší přilétají i ti, kteří to mají v popisu práce. Ve dne hlavně sýkorky všech druhů, hýlové a občas i brhlík. Větší a stíhačkovitý brhlík děsí menší ptáčky a občas nalétává i na bojácnější veverky a rozespalé astronomy. Kolega mu říká messerschmidt. "Mesršmitek" má ještě jednu nectnost, klove do internetové antény. Až zblízka člověk ocení jak jsou ty obyčejné sýkorky pěkně udělané a vybarvené. Nejvíc však lítá poněkud ušmudlaně vypadajících sýkor uhelníčků, typických pro jehličnaté lesy. Dlouho se mi nedařilo nějakého příhodně vyfotit, letos přikládám jeden start uhelníčka.

Ve dne sem tam přiletí na naši zahradu dravec shánící občerstvení. V noci začíná rej sov. Neslyšný přelet sovy nad hlavou je úžasný a vzácný zážitek. V širším okolí hvězdárny je několik zaznamenaných hnízdišť, tak se s našimi nočními kolegyněmi občas při kontrole počasí potkáme. Většinou však my sedíme vevnitř u počítačů a ony si venku loví co potkají. Letos v létě jsme se však potkali se sovou ve dne, vlastně ráno, ale už za plného světla. Nejspíš jí (ho - neboť to byl pravděpodobně puštík obecný) vyplašili těžaři likvidující stále následky lednového polomu a on hledal nocleh na den. Ráno nás vzbudila kovově znějící rána. Na parapetu okna trůnilo z venku cosi velkého. Ani veverka ani vzteklý brhlík nebo přistávající myš (na což už jsme po ránu zvyklí). S pracně našmátranýma brýlema jsem konečně rozeznala silné pařáty, zoban trčící z hebkého peří a veliké kulaté zírající oči. Pohyb v místnosti puštíka naštval, prorval se skrze větve keře zmizel. Ne daleko. Posléze jsme ho nalezli pospávat pod meteorologickou budkou.

Kleťské veverky loňskou mediální proslulostí nezpychly a kamarádí se s námi dál. A to je letos čekaly samé potíže. Nejprve lednový orkán, po němž ze zdevastovaného lesa přiběhly na hvězdárnu, aby se ujistily, že alespoň nějaká jistota v těžkém veverčím životě zůstala.

Na jaře nastal stavební ruch při opravě budovy hvězdárny. Opatrným veverkám se kupodivu zalíbilo lešení. Obíhaly po něm kolem dokola budovy, svačily na něm, Tlapka na něm i držela siestu a pospávala ve stínu keře. (Tedy ne v přitomnosti zedníků, tak oprsklé nejsou). Asi by bývaly hodně ocenily, kdybychom si lešení ponechali nastálo.

Na podzim jsme museli na delší dobu odjet a veverky ponechat na starost kolegům. Ti ovšem bydlí v druhé budově a tak se veverky musely dočasně přeorientovat na úplně jiná okna a jiné přístupové a únikové trasy. A po našem návratu zase zpátky. K tomu ještě většinu roku probíhal úklid okolního lesa po následcích orkánu.

Přes výše zmíněné potíže se naše veverčí populace opět rozmnožila. Zahlédla jsem tři odrostlá veveřata, jedno tmavé, jedno rezavé a jedno tmavé s rezavýma tlapkama po mamince Tlapce. S posledním z nich, samečkem zvaný Bobo(oušek), jsme se poznali asi nejvíc. Přes snahu dospělých veverek, hlavně dvou tmavých samečků Melíra a Tmavouška, ho definitivně vyhnat z okolohvězdárenského teritoria se občas objevuje na okně, sní na co přijde a ještě si odnese do zásoby a na zahrabání. Zodpovědně pojal jeden z nejdůležitějších kleťských veverčích úkolů tj. vypěstovat si pořádný zimní kožíšek včetně velkých štětiček na uších. Jak vidno i na fotce, štětky na uších má letos snad největší ze všech našich veverek.

(c) foto 2007 - Jana Tichá, Miloš Tichý, Martina Kočerová