Zvířetník nejen kleťský (III.)

Jana Tichá - 20. 12. 2003

Sýkorky řvaly více než jindy. Obvykle řvou když jim dojdou slunečnice. Jejich nezdolná představa, že hvězdárna existuje na Kleti proto, aby tam měl kdo nepřetržitě krmit ptáčky zpěváčky je totiž nevyvratitelná. Tentokrát mě poplašný řev donutil zkontrolovat okno. A – na parapetu namísto sýkorek všech druhů a barev seděla – veverka. Nabírala si slunečnicová semena do předních tlapek, cpala do tlamky a prázdné slupky plivala kolem sebe. Sýkorky se jí sice bály, ale přesto na ní konaly střemhlavé nálety ve stylu F16 a při těsných průletech nadávaly. Veverka ovšem vytrvala a obsazené stanoviště opustila teprve vyžrané dočista dočista.

To kuny žerou pouze slunečnice loupané. Zapomenuvše nakoupit klasické „ptačí“ neloupané, byla jsem sýkorčím řevem donucena použít onehdy vlastní „zdravovýživové“ loupané slunečnice. Většinu již však zbaštil kuňák. Na rozdíl od veverky na to měl jinou technologii – vyplázl jazýček a tím je posbíral přímo z parapetu.

Na život s místní kleťskou zvířenou (a na psaní o ní) už jsem si docela zvykla. I na to, že mnohdy vyvrací představy tradované o nich v různých „Životech zvířat“ a využívá tzv. naši civilizaci pro sebe. Občas však potkávám zvířenu exotičtější. Ne že bych se plížila džunglí mezi lidožravými tygry a za krk mi padaly stromové žáby. Astronomické konference se totiž většinou konají v zemích více méně civilizovaných. Přesto tam o podivuhodná zviřátka není nouze.

Od útlého dětství miluji veverky. Přesto, že nejsou - slušně řečeno - moc chytré a mají spoustu blech. V americkém Massachusetts sídlí mezinárodní centrála pro planetky a komety (Minor Planet Center). Turistický průvodce ovšem též pravil, že „…many visitors comment on the legions of squirrels…“. České sdělovací prostředky obvykle líčí USA úplně jinak, ale já jsem začala být zvědavá na zemi veverkami oplývající. A – Amerika mne kupodivu nezklamala. Hustota veverek vysoce převyšovala vše, co znám z kleťských lesů i českobudějovických parků. Veverky šedé (oficiálně popelavé), veverky rezavé i černé evropského typu, nejrůznější typy a podtypy čipmanků – pozemních veverek, včetně veverek podélně proužkovaných, které jsem do té doby znala jen z fotek a kreslených seriálů. Nadto se mezi nimi daly vypozorovat i rozdíly v chování (nebo ve výchově?). V massachusettských lesích byly veverky typicky zvědavé, leč plaché. U Niagarských vodopádů veverky parkové loudivé. V areálu Cornellovy univerzity v Ithace dokonce některé probíraly odpadkové koše (a to tam měly významného jmenovce astronoma Josepha Veverku). Ale v parku obklopujícím historické budovy Harvardovy university byla většina veverek, musím říci, noblesních. Nic nechtěly od zírajících návštěvníků a namísto probírky odpadkových košů sbíraly bobule, semena a jiné plody vzácných dřevin tam rostoucích. Tvářily se těžce intelektuálně, nechtěly se fotografovat či jinak komunikovat. Dodnes tedy nevím, zda nemá Harvard nějakou speciální katedru na školení veverek.

Veverky (nebo vlastně čipmankové) na Oak Ridge Observatory, patřící k Harvard Center for Astrophysics už tak velevychované nebyly. Jeden mi téměř spadl na hlavu. Spal někde v posuvné střeše jednoho z pozorovacích domků obklopujících hlavní kopuli s 1,5-m reflektorem. Při jejím otevírání se neudržel, vypadl, prolétl mi jen pár centimetrů před obličejem, dopadl na podlahu a tam zůstal sedět a koukat jako vyvoraná myš. „To nic, to není myš, to je jen čipmank“, omluvil se za nevychovanou veverku harvardský kolega. Asi si myslel, že se bojím hlodavců, nevěda tehdy o mé lásce k veverkám a soužití s myšmi na Kleti.

Přes všechny zážitky s veverkami se americká zvířena jevila ještě poměrně blízké té naší. To Austrálie, podivný pátý kontinent je zabydlena zvířaty natolik neobvyklými, že i ti nejvědychtivější astronomové si o přestávkách kongresu Mezinárodní astronomické unie v Sydney navzájem sdělovali zda už spatřili klokana, koalu, ježuru či ptakopyska, kdo se odvážil do ZOO, do přírodního zvířátkového parku či přímo do buše. Koneckonců plyšové koaly rozdávali australští astronomové na předchozím kongresu jako reklamu. Pro Evropany pozoruhodní tvorové však byli ke spatření i v těsné blízkosti kongresového centra. Křižovaly se tam různé nájezdy a nadjezdy a pod nimi, na rozdíl o toho, co se nachází třeba v Praze na křižovatce U Bulhara byl tento poddálniční prostor upraven jako park s fontánami a palmami. Ráno na palmách seděli a divoce řvali (skoro jako sýkorky) barevní ptáci, případně se rvali až vypadávali z palem na chodník (to už naše sýkorky nedělají).

Pohledem do průvodce jsem zjistila, že zřejmě jde o „papoušky“ zvané rainbow lorikeet, tedy „duhové lori“ (znalec papoušků opravdu nejsem), a text průvodce pokračoval tím, že jsou velmi vzácní a žijí jen v několika málo chráněných oblastech kolem Sydney. Proč se odstěhovali pod dálniční přivaděč, netuším. Asi mají tak dobrý vztah ke kongresům jako veverky ke hvězdárnám.

To zase středomořští kocouři mají skvělý vztah k hotelům. Vyskytují se i v těch, do nichž bych to vzhledem k vysokému počtu hvězdiček rozhodně neřekla. Jeden takový ráno obešel snídající účastníky konference Asteroids 2001, vybral desátek (zdravé cereálie s odtučněným jogurtem ho nelákaly, spíše šunčička), pak ulehl a trávil celodenní siestu na astronomy opuštěných sluncem vyhřátých křesílkách, zatímco astronomové odešli referovat o asteroidech. V podvečer nám místo gentlemansky uvolnil, odešel na své kocouří rejdy, aby ráno opět zaujal místo snídaňového výběrčího.

Tady musí (taktéž s ohledem na jídlo) tento, už třetí díl předvánočního kleťského zvířetníku končit. Za oknem čeká první kuna na podvečerní piškotovou daň za ekologickou ochranu hvězdárny před myšmi. V zimě a sněhu naznačuje, že daň má být alespoň občas rozšiřována o vařená vejce, případně piškoty zmnoženy. I zvířátka si chtějí užít.

Takže veselé vánoce.