10000 číslovaných planetek

Zatímco široká veřejnost nedočkavě vyhlížela magickou hranici roku 2000, lovci planetek se přes svou ještě magičtější hranici přehoupli právě teď. V březnovém vydání Minor Planet Circulars, základním časopise pro publikování objevových dat planetek, jejich astrometrických pozorování a spočtených drah, datovaném 2. 3. 1999, byla očíslována planetka (10000).

Čest obdržet ”superkulaté” pořadové číslo připadla planetce objevené 30. září 1951 na observatoři na americkém Mt. Palomaru. Jejím objevitelem je A. G. Wilson, známý jako spoluobjevitel ”planetko-komety” 107P = (4015) Wilson-Harrington z roku 1949 v rámci první palomarské prohlídky oblohy. Předběžné označení planetky je 1951 SY, planetka má oběžnou dobu 4,17 roku, velkou poloosu 2,59 AU, výstřednost dráhy (neboli excentricitu) 0,30 a sklon dráhy k rovině ekliptiky 21 stupňů a velikost kolem 5 kilometrů.

To, že číslo 10000 připadlo planetce objevené na Mt. Palomaru je hodně symbolické, neboť Mt. Palomar je zatím (kromě mnoha a mnoha jiných výsledků ze všech oblastí astronomie) nejúspěšnější planetkovou observatoří na světě. Ze 10257 doposud očíslovaných planetek, tedy planetek sledovaných tak důsledně, že mají spolehlivě určenou dráhu, jich na palomarské objevitele připadá celých 15 %. Planetky zde byly nalézány od roku 1949 v rámci Palomarské prohlídky oblohy, v rámci Palomar-Leiden Survey van Houtenových a T. Gehrelse, a během programů hledání asteroidů křižujících dráhu Země pod vedením E. M. Shoemakera a E. F. Helinové. K palomarským objevům patří první planetka typu Kentaur -(2060) Chiron i první planetka typu Aten - (2062) Aten. Systematicky se zde ovšem od roku 1994 už planetky nehledají, i když pozorovací čas velkých dalekohledů včetně proslulého 5-ti metru je občas použit na výzkum speciálních těles z této kategorie, např. transneptunických objektů.

Téměř 63 % z uvedených 10 257 planetek s doposud spolehlivě určenou dráhou připadá na pouhých deset observatoří na světě. První je už zmíněný Mt. Palomar. Druhá Krymská astrofyzikální observatoř v Naučnom, kdysi pýcha sovětské vědy. Většina zdejších objevů je připisována Nikolaji a Ludmile Černychovým a i zde už hledací program skončil, přesně v roce 1992, po pádu sovětského impéria. Třetí Heidelberg-Königstuhl, německá observatoř, na níž Max Wolf začal na konci minulého století hledat jako vůbec první planetky fotograficky. Kromě Wolfa budiž ze zdejších pozorovatelů uveden Karl Reinmuth. Čtvrtá je ESO - Evropská jižní observatoř na La Silla v chilských Andách, asi nejvýznamnější pozorovací místo na jižní polokouli, sloužící hlavně západoevropským astronomům. Většina zdejších objevů byla získána 1-m Schmidtovou komorou. Planetky se zde hledají dosud, z nejznámějších jmen objevitelů uveďme E. W. Elsta, H. Debehogneho či zdejší Uppsala-ESO Survey. Pátá je pobočka Lowellovy observatoře Anderson Messa Station v Arizoně. Z objevitelů je třeba na prvním místě zmínit Edwarda Bowella. Šestá Anglo-australská observatoř v Siding Spring. Zdejší objevy zahrnují jednak výsledky programu Helinová-Bus z přelomu 70. a 80. let a jednak výsledky týmu vedeného R. H. McNaughtem, který svůj velmi úspěšný a významný program zaměřený na NEO byl nucen ukončit z finančních důvodů v roce 1996. Sedmá je v současnosti (jiho)česká Kleť. Zdejších 387 planetek číslovaných planetek představuje téměř 4% z celosvětového počtu. Většina z nich byla objevena fotografickou 0,63-m komorou, některé ovšem i s CCD kamerou na 0,57-m reflektoru. Z objevitelů v rozmezí let 1978-1998 budiž uveden L. Brožek, Z. Moravec, A. Mrkos, J. Tichá a M. Tichý. Kleť je spolu s ESO z této sedmičky jediná, která v hledání pokračuje až dosud. První kleťskou číslovanou planetkou je (2199) Kleť, poprvé zaznamenaná Mrkosem roku 1978, zatím nejnovější očíslované těleso (10234) = 1997 YB8 nalezli Jana Tichá a Miloš Tichý o vánočních svátcích 27. prosince 1997. Na osmém, devátém a desátém místě v pořadí jsou pak japonští pozorovatelé z observatoří Kushiro (S. Ueda a H. Kaneda), Kitami (K. Endate a K. Watanabe) a Oizumi (T. Kobayashi). Japonský planetkový boom začal na konci 80.let a stále pokračuje. Dalších 13 % číslovaných planetek připadá na dalších 10 observatoří (viz tabulka), většinou těch, kde pozorovací program skončil už před mnoha lety (finské Turku, jihoafrický Johannesburg, a také Vídeň s vizuálními objevy J. Palisy). Více než tři čtvrtiny dosud očíslovaných planetek tak připadají na pouhých 20 nejvýkonnějších observatoří na světě. To, že je mezi nimi i jedna česká, dokonce jihočeská, nás může trošku potěšit mezi množstvím novinových komentářů o tom, v čem všem se nevyrovnáme EU.

Zrychlující se trend posledních let, který dospěl k planetce číslo (10000) ještě před rokem 2000, lze přičíst jednak rozvoji CCD techniky, která pro sledování planetek zhodnotila i malé dalekohledy, a umožnila je používat pro následná astrometrická pozorování již objevených planetek (follow-up). Dalším faktorem jsou současné projekty na vyhledávání planetek přibližujících se Zemi (NEO), využívající velkých CCD matic, jejichž produktem jsou navíc i desetitisíce poloh už někdy pozorovaných planetek hlavního pásu. Takže pak k dráze planetek, objevených například v roce 1981 na Siding Spring S. J. Busem, přibudou její pozorování z 90.let získaná v rámci projektu Spacewatch, LINEAR či NEAT, a lze jí spočítat spolehlivou dráhu. A třetím faktorem jsou stále výkonnější (a přitom dostupné) počítače, používané pro to, aby v databázích astrometrických měření i spočtených elementů drah planetek nenastal chaos. V knihách z padesátých let, kdy bylo očíslováno něco přes tisícovku planetek, se uvádělo, že vlastně není možné už další planetky hledat, protože by se v nich nikdo nevyznal. Dnes je očíslovaných planetek přes deset tisíc, dalších téměř čtyřicet tisíc má spočítány alespoň předběžné dráhy a další mají pozorování jen ze dvou či dokonce jedné nocí. A přesto se najdou dokonce i tací, kteří se v tom vyznají. Pro úplnost je třeba jmenovat Minor Planet Center při Mezinárodní astronomické unii, sídlící na Harvard-Smithsonianské astrofyzikální observatoři v Cambridge v Massachusetts, které shromažďuje a archivuje astrometrická měření planetek, přiděluje označení novým objevům i definitivní čísla, a hlavně počítá dráhy. Jeho ředitelem je od roku 1978, kdy se přestěhovalo z Cincinnati, Brian G. Marsden, jeden z nejvýznamnějších odborníků přes dynamiku malých těles sluneční soustavy. Druhým, který si zaslouží být jmenován, je jeho nejbližší spolupracovník Gareth V. Williams.

Teprve planetku se spolehlivě určenou dráhou a tedy s přiděleným pořadovým číslem lze pojmenovat. Takže teď už zbývá jen planetce (10000) vymyslet jméno dostatečně vznosné v intencích tisícovkové řady od (1000) Piazzia po (8000) Isaac Newton. A samozřejmě pokračovat v hledání, astrometrických měřeních a výpočtech drah.

Následující tabulka uvádí celkové počty objevů (očíslovaných planetek) na dvaceti nejúspěšnějších observatořích na světě (v sestupném pořadí):

Počet 
objevů    v letech    observatoř
 1498 	1949-1994   Palomar Mountain
 1042 	1966-1992   Crimea-Nauchnij
  815 	1891-1959   Heidelberg-Königstuhl
  757 	1976-1998   European Southern Observatory, La Silla
  584 	1973-1997   Lowell Observatory, Anderson Mesa Station
  409 	1975-1996   Siding Spring Observatory
  378 	1978-1998  Kleť Observatory, České Budějovice
  322 	1987-1997   Kushiro 
  254 	1982-1997   Kitami 
  223 	1991-1998   Oizumi 
  197 	1935-1953   Turku 
  157 	1961-1995   Karl Schwarzschild Observatory, Tautenburg
  148 	1912-1953   Crimea-Simeis
  147 	1911-1953   Johannesburg
  141 	1955-1983   Purple Mountain Observatory, Nanking
  133 	1925-1965   Uccle
  130 	1885-1955   Nice
  117 	1949-1966   Goethe Link Observatory, Brooklyn
  105 	1981-1998   Geisei 
   96	1881-1923   Vienna (od 1879)

© Minor Planet Center, 4. února 1999

Jana Tichá

---

Poznámka pod čarou:
Žili byli tací, kteří si přáli očíslovat jako desetitisícou planetku Pluto, podivné těleso, největší z transneptunických těles (”the King of the Kuiper Belt”), ve školních učebnicích dosud důležitě označované za devátou planetu, a zřídit tak Plutu cosi jako dvojí občanství: status nejmenší planety a zároveň největšího člena čili ”planetky” v Kuiperově pásu. Mohl to být krásně symbolický vstup do nového tisíciletí, poněkud postmoderní příběh o tom, že něco je jinak, případně že skoro všechno je jinak (a na to by každý vědec, tedy i astronom, měl být připraven), ale fanatická sentimentalita zvítězila, a po bouřlivých jednáních a hloupých novinářských článcích se dokonce i výkonný výbor IAU vzdal a očíslování Pluta jako planetky zavrhl. Přes hlasování, které prokázalo opačný názor. Vladimír Znojil pro Instantní Astronomické Noviny už loni napsal, že budou-li studenti vědět, že existuje osm planet a Kuiperův pás, budou vědět o sluneční soustavě víc a správněji, než když vyjmenují devět planet. The New York Times nedávno jedovatě napsaly, že kdyby bylo v roce 1930 Pluto objeveno v Rakousku, či Španělsku, tak je otázkou, kolik amerických astronomů by se dnes bylo ochotno přít o jeho statut... Bylo však objeveno na Lowellově observatoři v Arizoně. Takže máme ve sluneční soustavě osm ”solidních” planet, deset tisíc planetek, a devátou planetu chcípáčka Pluto. Prostě s dvojím občanstvím jsou potíže nejen u nás.