Tým francouzských a italských astronomů navrhl novou metodu pro měření rozměrů a
tvarů planetek, které jsou příliš malé nebo příliš daleko pro tradične používané
technologie. Metoda využívá jedinečných schopností Very Large Telescope
interferometru (VLTI) na Evropské jižní observatoři (ESO).
Přímé snímkování s adaptivní optikou na největších pozemských dalekohledech,
kosmický teleskop nebo radarová měření jsou v současnosti nejoblíbenějšími
metodami pro měření planetek. Přímé snímkování však je omezeno na cca. stovku
největších planetek v hlavním pásu, objekty radarových měření jsou hlavně asteroidy
pohybující se v blízkosti Země.
model planetky Gaspra dle pozorování VLTI
Marco Delbo a jeho kolegové vymysleli, že budou pro měření planetek v hlavním pásu
mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy na vzdálenost cca. 200 milionů kilometrů,
používat metodu interferometrie. Interferometrie umožňuje skládat světlo získané
dvěma (či více) teleskopy. V případě ESO používají Delbo a jeho kolegové jako
interferometr dva z 8,2-m teleskopuů VLT, konkrétně UT2(Kueyen) a UT3(Melipal).
Získaný obraz pak vlastně odpovídá obrazu, který bychom získali dalekohledem o
takovém průměru, jako je vzdálenost dvou teleskopů použitých na interferometrii,
tedy v tomto případě 47 metrů. Nejmenší planetky, které takto dokáží změřit, mají
průměr cca. 15 kilometrů, což je při vzdálenosti hlavního pásu planetek od Země
asi stejně úžasné, jako změřit tenisového míčku na vzdálenost tisíce kilometrů.
porovnání modelu planetky Gaspra z VLTI a snímku planetky ze sondy Galileo
Tým astronomů, který vede M. Delbo, nejprve změřil jako jakýsi etalon planetku
(951) Gaspra, dobře známou zásluhou měření kosmické sondy Galileo. Pozemská měření
z VLTI se velmi dobře shodovala s daty získanými z kosmické sondy. A poté už
následovala měření planetky zdaleka ne tak dobře známé planetky hlavního pásu -
(234) Barbara. Barbaru si tým vybral proto, že jeden z jeho členů - Alberto Cellino
- u ní již dříve zjistil některé dost neobvyklé vlastnosti. Pozorování pomocí
VLTI ukázala, že planetka Barbara má podivný tvar, nejlépe vysvětlitelný tak, že
jde o dvě tělesa o průměrech 37 kilometrů a 21 kilometrů oddělená nejméně 24-
kilometrovou mezerou. Dvě části tělesa se napohled překrývají, takže je též
možné, že se nejedná o dvojplanetku, ale o jedno těleso tvaru burského oříšku
(ve slupce, pochopitelně :-)
Pokud by se ukázalo, že je Barbara skutečně dvojplanetkou, pak by bylo možno
ze známých průměrů obou částí a jejich oběžných drah spočítat jejich hustotu.
Planetka (234) Barbara, která je zároveň vzácným taxonomickým typem Ld, tak
jasně zůstává důležitým cílem dalších pozorování.
umělecká představa vzhledu planetky Barbara
Tato technika nejenže dramaticky zvýší počet planetek hlavního pásu, u kterých
budeme schopni ze Země změřit průměr a tvar, ale přiblíží na dosah menší a malé
planetky, které jsou velmi odlišné od dosud studovaných velkých těles v pásu
planetek (jako je Ceres, Vesta či Pallas).
Astronomové Marco Delbo, Alexis Matter, Sebastiano Ligori, Alberto Cellino a
Jerome Betthier nyní začínají rozsáhlou pozorovací kampaň zaměřenou výzkum na
malých planetek. Poznámí velikostí a tvarů planetek bude rozhodující pro
pochopení toho, jak se v ranných dobách existence naší sluneční soustavy prach
a kaménky sformovaly do velkých těles a jak posléze byla tato tělesa měnila vlivem
kolizí a přeskupování hmoty.
Zdroj: ESO
|
RSS